Veřejné opatrovnictví je jedním z největších zásahů do života člověka, které stát zná. Obec se stává tím, kdo rozhoduje o penězích, bydlení a právním jednání dospělého člověka.
A přesto tenhle institut nemá jasné legislativní ukotvení, nemá jednotnou metodiku a stojí hlavně na jednotlivcích. Někde funguje skvěle. Jinde se život člověka smrskne na šetření a čekání.
Peníze, které jsou a přesto nejsou
Na jednání sociálního výboru Senátu jsem mluvila o případech, které nejsou výjimkou. Jsou každodenní realitou mé práce.
Klientka s více než třemi sty tisíci korunami na účtu nemohla koupit zimní kombinézu pro dítě za tisícovku. Klient s půl milionem úspor si nesměl zaplatit dovolenou, protože musel šetřit na pohřeb.
Lidé, kteří mají peníze, ale nemají možnost rozhodovat o naprosto běžných věcech svého vlastního života. Ne proto, že by tomu nerozuměli. Ne proto, že by to bylo nebezpečné. Ale proto, že je systém nastavený opatrněji k penězům než k lidské důstojnosti.
Pohřeb paní Věry
Peníze na pohřeb paní Věry vám nedám, můj výkon opatrovnictví skončil její smrtí.
Tuhle větu slyšeli kamarádi paní, která zemřela a se kterou se chtěli důstojně rozloučit. Paní Věra měla veřejného opatrovníka a dostatek peněz na účtu. Neměla ale žádného blízkého příbuzného.
Její kamarádi z pečovatelského domova nepotřebovali k rozloučení žádný luxus. Chtěli obřad a lidskost. Požádali proto jejího veřejného opatrovníka, aby pohřeb zajistil. Odpověď byla jednoduchá a formálně správná: výkon opatrovnictví skončil smrtí.
Obec zajistila pouze sociální pohřeb. Bez obřadu a bez rozloučení kamarádů.
A teď ten paradox, se kterým se setkávám opakovaně. Opatrovaným lidem se často odmítají vydat jejich vlastní peníze právě s odůvodněním, že jim opatrovník šetří na pohřeb. Jenže když si ho člověk sám předem nezařídí a nezaplatí, nezařídí mu ho pak ani veřejný opatrovník a obec udělá jen ten nejlevnější, sociální.
Tak na co se vlastně šetřilo?
Kamarádi z domova by obřad rádi zajistili sami. Jenže nemohli, protože i oni mají omezenou svéprávnost.
Kde končí odpovědnost obce a kde začíná odpovědnost zařízení
Z právního hlediska je situace často formálně v pořádku. Opatrovnictví končí, obec zajistí sociální pohřeb, zařízení nemá zákonnou povinnost cokoli organizovat.
Právo je ale jen jedna část reality. Zůstává otázka, kterou zákon příliš neřeší: kdo nese odpovědnost za důstojné rozloučení s člověkem, který roky žil v konkrétním zařízení a měl tam své vztahy a svou komunitu?
Pro obce je to právní otázka. Pro zařízení otázka důstojnosti, vztahů a reputace. A mezi tím vzniká prostor, který právo zatím nepopisuje.
Otázky, které si zařízení může položit dopředu
- Máme interní postup pro situaci, kdy klient bez rodiny zemře?
- Kdo a jak rozhoduje o tom, zda se bude organizovat rozloučení?
- Kdo komunikuje s ostatními klienty a s personálem?
- Jak v takové situaci pracujeme s důstojností člověka, který byl součástí komunity?
- A hlavně: mluvíme s klienty o těchto věcech dopředu? Víme, jak by si sami přáli, aby bylo s jejich odchodem naloženo?
Často by řadu složitých situací vyřešilo právě to, kdyby se někdo zeptal včas a přání člověka bylo zaznamenané a respektované.
Co by veřejné opatrovnictví mělo umět
Pokud má opatrovnictví opravdu chránit, musí umožňovat důstojný život, respektovat princip normality a dávat podporu. A hlavně musí vycházet z reality, ne z papíru.
Chybí mu k tomu tři věci: jasné legislativní ukotvení, jednotná metodika a podpora pro lidi, kteří ho vykonávají. Bez nich zůstane kvalita opatrovnictví loterií podle toho, ve které obci člověk bydlí.
Text je obecnou informací a zároveň stanoviskem k praxi, kterou dlouhodobě sleduji. Konkrétní povinnosti opatrovníka vyplývají ze soudního rozhodnutí a z právní úpravy.