Ve své praxi se opakovaně setkávám s tím, že se od člověka s omezenou svéprávností očekává souhlas. S opatrovníkem. S tím, co pro něj ostatní vyhodnotili jako nejlepší. S rozhodnutími, která se týkají jeho peněz, bydlení nebo právního zastoupení.
Jenže omezená svéprávnost neznamená, že člověk přestává mít vlastní názor.
Opatrovník není vládce cizího života
Nejvyšší soud to v loňském roce vyjádřil velmi jasně: opatrovník není vládcem života opatrovance, má respektovat jeho přání a aktivně hájit jeho zájmy.
Ústavní soud pak v srpnovém rozhodnutí připomněl, že výběr opatrovníka nesmí být formalita. Soud má brát vážně i přání samotného opatrovance a to, komu důvěřuje. Veřejný opatrovník má být až poslední možností.
To jsou dvě věty, které by měly změnit praxi. Zatím ji mění pomalu.
Proč je důvěra podstatnější, než se zdá
Opatrovník může vstupovat do velmi osobních oblastí života. Pokud mu člověk nevěří, těžko mu bude říkat, co opravdu chce, čeho se bojí nebo s čím potřebuje pomoct.
Pak může opatrovnictví fungovat formálně, ale ne dobře. A rozdíl mezi tím dvojím nese ten, kdo si opatrovníka nevybral.
Člověk může potřebovat opatrovníka, a přesto má zůstat co nejvíc autorem vlastního života.
Kde jsou hranice
Opatrovník nerozhoduje o všem. Rozsah jeho oprávnění je dán soudním rozhodnutím a mimo něj člověk jedná sám. To se v praxi často přehlíží.
K nejvýznamnějším rozhodnutím, zejména k nakládání s majetkem nad rámec běžné správy, potřebuje opatrovník souhlas soudu. Řada sporů vzniká právě z toho, že si opatrovník není jistý, kde ta hranice leží, a raději nedělá nic. Nebo naopak dělá víc, než smí.
Zásada, kterou používám jako vodítko: čím osobnější věc, tím silněji rozhoduje přání člověka. Bydlení, vztahy, každodenní život. To jsou oblasti, kde má opatrovník podporovat, ne nahrazovat.
Když se šetří místo aby se žilo
Na jednání sociálního výboru Senátu jsem mluvila o případech, které nejsou výjimkou, ale každodenní realitou.
Klientka s více než třemi sty tisíci korunami na účtu nemohla koupit zimní kombinézu pro dítě za tisícovku. Klient s půl milionem úspor si nesměl zaplatit dovolenou, protože musel šetřit na pohřeb.
Ne proto, že by tomu nerozuměli. Ne proto, že by to bylo nebezpečné nebo finančně likvidační. Ale proto, že je systém nastavený opatrněji k penězům než k lidské důstojnosti.
Co může udělat opatrovník
- Ptejte se dřív, než rozhodnete. I tam, kde formálně rozhodnout můžete.
- Rozlišujte běžné a významné. U běžných věcí se souhlas soudu nevyžaduje a zbytečné odkládání poškozuje člověka, ne vás.
- Zapisujte přání. Zaznamenané přání člověka je opora pro vás i pro soud.
- Ptejte se na věci dopředu. Včetně těch těžkých. Řadu složitých situací vyřeší to, že se někdo zeptal včas.
Co může udělat opatrovaný člověk nebo jeho blízcí
- Podat soudu podnět, pokud opatrovník neplní své povinnosti nebo nerespektuje přání.
- Navrhnout změnu opatrovníka, včetně toho, koho by si člověk přál sám.
- Žádat o zúžení rozsahu omezení, pokud už neodpovídá skutečným schopnostem.
Text je obecnou informací. Rozsah oprávnění opatrovníka vždy vyplývá z konkrétního soudního rozhodnutí.