Roman je třicátník, má práci, vztah a vlastní názor. Jednoho dne jeho okolí rozhodlo, že není v pořádku, a někdo zavolal záchranku. Roman skončil v psychiatrické nemocnici. Nedobrovolně, bez vysvětlení, bez vlastního právního zástupce a bez reálné možnosti se bránit.

Jen podpisy, léky a věta: je to pro vaše dobro.

Když jsme se potkali po propuštění, ptal se mě, jak je možné, že ho stát může zavřít na psychiatrii jen tak. Ptám se na to taky.

Co zákon skutečně vyžaduje

Převzetí do zdravotnického zařízení bez souhlasu je krajní opatření. Zákon ho připouští jen tehdy, když člověk akutně ohrožuje sebe nebo své okolí z důvodu duševní poruchy nebo vlivu návykových látek, a zároveň není možné použít mírnější opatření.

Na to navazuje soudní ochrana s pevnými lhůtami:

  • Zdravotnické zařízení má povinnost do 24 hodin oznámit převzetí soudu.
  • Soud musí do 7 dnů rozhodnout, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů.
  • Soud zároveň ustanoví procesního opatrovníka, který má hájit zájmy hospitalizovaného člověka.

Proč tahle ochrana v praxi často nefunguje

Napsané je to dobře. Prožité hůř.

  • Procesní opatrovník se s pacientem často nestihne ani sejít. V horším případě automaticky souhlasí s lékaři.
  • Hospitalizovaní lidé u sebe na začátku často nemají telefon, nemají možnost si sami najít advokáta, nebo jsou pod vlivem tlumících léků a fyzicky toho nejsou schopni.
  • A když člověk odporuje, bere se to paradoxně jako důkaz, že hospitalizaci potřebuje, protože není schopen nahlédnout svůj stav.

Zažila jsem i případy, kdy byl pacient přemluven k podpisu souhlasu, protože pak dostane volnější režim, třeba vycházky. Formálně pak už nejde o nedobrovolnou hospitalizaci se vším, co k ní patří.

Obrana proti zneužití moci není luxus. Je to základní právo, a musí platit i tam, kam není vidět.

Co dělat, pokud se to týká vás nebo vašeho blízkého

  • Ověřte, že soud o převzetí ví. Oznámení do 24 hodin je povinnost zařízení, ne laskavost.
  • Zjistěte, kdo je procesní opatrovník, a spojte se s ním. Má hájit zájmy hospitalizovaného, ne řízení odbýt.
  • Člověk může mít vlastního zástupce. Ustanovený procesní opatrovník tuhle možnost nevylučuje.
  • Pište si časovou osu. Kdy k převzetí došlo, kdo byl přítomen, co bylo sděleno, kdy se objevil první papír. Bez ní se zpětně těžko cokoli doloží.
  • Vyžádejte si zdravotnickou dokumentaci. Pacient na ni má právo, stejně jako osoba, kterou k tomu určil.

Druhá strana, o které se mluví méně

Když jsem o Romanovi psala, v reakcích se objevily i opačné příběhy. My jsme zoufale chtěli hospitalizaci a nešlo to. Báli jsme se, že někomu ublíží. Doktoři nás neposlouchali a stát neudělal nic.

Jeden příběh mi zůstal v hlavě. Matka dvou dětí, psychóza, odmítání léčby. Rodina má lékařské zprávy i záznamy a bojí se, že si ublíží nebo ublíží někomu blízkému. Záchranka nezasáhla, lékaři krčí rameny. Rodina tak žije roky ve strachu.

Chápu to. A přesto věřím, že nedobrovolná hospitalizace není řešení. To, co selhává, není zákon, ale systém péče:

  • chybějí krizová centra
  • je nedostatek psychologů a psychiatrů
  • podpora pro blízké je téměř nulová
  • chybí sociální doprovod v terénu
  • přetížené nemocnice řeší až ty nejtvrdší případy

Zákon má práva chránit. Bez systému péče ale působí na rodiny jako past.

Pokud chceme, aby rodiny nebyly samy, potřebujeme změnit celý systém, ne jen zákon o hospitalizacích. Potřebujeme péči, ne kontrolu. Pomoc, ne moc.

Text je obecnou informací. Postup v konkrétní situaci závisí na okolnostech převzetí, na zdravotnické dokumentaci a na průběhu soudního řízení.