Představte si, že většinu věcí zvládáte sami. Občas potřebujete pomoc nebo vysvětlení, máte své tempo, ale běžný život zvládnete s minimální podporou.
A pak vám soud vezme právo rozhodovat i tam, kde žádnou pomoc nepotřebujete.
Tohle je realita desítek tisíc lidí v České republice. Dobrá zpráva je, že existují i lepší způsoby, jak pomoci. Špatná zpráva je, že se o nich moc neví.
Od nejmírnějšího k nejtvrdšímu
Podpůrná opatření nejsou seznam rovnocenných možností. Tvoří žebříček a platí jednoduché pravidlo: sáhnout po dalším stupni má smysl teprve tehdy, když ten předchozí nestačí.
Předběžné prohlášení
Člověk si předem, dokud může, určí, kdo za něj má jednat a jak si přeje, aby se rozhodovalo, pokud by to sám nezvládl. Je to nástroj pro situaci, která ještě nenastala, a právě proto se na něj nejčastěji zapomíná.
Hodí se všem, kdo vědí, že je čeká zhoršení stavu, i lidem, kteří chtějí mít věci srovnané dopředu.
Nápomoc při rozhodování
Smlouva o nápomoci znamená, že vedle člověka stojí podpůrce. Neradí mu shora a nerozhoduje za něj. Pomáhá mu porozumět situaci, uspořádat si informace a sdělit své rozhodnutí navenek.
Zásadní je, že rozhoduje pořád ten člověk. Smlouvu schvaluje soud a podpůrců může být i víc.
Loni jsme takovou smlouvu prosadili pro klienta s psychickou diagnózou, který je dlouhodobě stabilizovaný, má kolem sebe podporu a funguje v běžném životě. Spolu s organizací, která ho doprovází, jsme argumentovali jednoduše: diagnóza sama o sobě není důvod pro omezení svéprávnosti. Soud to přijal.
Zastoupení členem domácnosti
Blízký člověk může jednat v běžných záležitostech. Nezasahuje do majetku ve větším rozsahu ani do rozhodování o zdraví. Schvaluje ho soud a pokud zastoupený nesouhlasí, neschválí ho.
Pro rodiny dospělých dětí se zdravotním postižením je to nejčastěji ta správná odpověď. Podrobně o něm píšu v samostatném textu o zastoupení členem domácnosti.
Opatrovnictví bez omezení svéprávnosti
Méně známá varianta: soud jmenuje opatrovníka, ale svéprávnost neomezí. Opatrovník člověka podporuje a zastupuje tam, kde je to potřeba, ale právo rozhodovat zůstává zachováno.
A teprve nakonec omezení svéprávnosti
Až tehdy, když hrozí vážná újma a nic mírnějšího ji neodvrátí. I pak má být omezení individuální a jen v rozsahu, který odpovídá skutečným schopnostem člověka. Víc o něm v textu o tom, co omezení svéprávnosti znamená.
Proč se v praxi žebříček přeskakuje
Ne proto, že by zákon mírnější řešení neznal. Zná je. Přeskakuje se z opatrnosti, ze zvyku a ze strachu z odpovědnosti. A občas prostě proto, že se to tak dělá.
Zákony často problém nejsou. Problém je praxe a pohodlnost.
Minulý rok se u osmi mých klientů podařilo prosadit podpůrné opatření místo omezení svéprávnosti. Jejich život se nerozpadl. Naopak, začal fungovat.
Jedna změna, která pomohla
Novela zákona o zvláštních řízeních soudních přinesla něco podstatného: znalecký posudek už nemusí být v řízení o svéprávnosti vždy povinný. Lze ho nahradit lékařskou zprávou spolu s hodnocením potřeby podpory, které vypracuje soudní sociální pracovník.
Je to velký posun od čistě medicínského pohledu k tomu, co člověk skutečně potřebuje. Soudních sociálních pracovníků je zatím málo a nejsou u všech soudů, ale směr je správný. Právě oni totiž mohou vidět člověka, ne jen diagnózu.
Co s tím můžete udělat
- Ptejte se na mírnější řešení dřív, než někdo podá návrh. Po zahájení řízení se argumentuje hůř.
- Navrhněte konkrétní opatření, ne jen nesouhlas. Soud potřebuje alternativu na stole.
- Zapojte službu, která člověka zná. Zpráva od organizace, která s ním pracuje denně, váží víc, než se čeká.
Text je obecnou informací. Které opatření je v konkrétní situaci vhodné, závisí na potřebách a přáních člověka, kterého se týká.